Sebekontrola II – Když musíš tak musíš

afirmace_sebekontrola_muset

V druhém článku o sebekontrole, který volně navazuje ne téma „neprožívání vlastního života,“ se zaměřím na kouzelné slovíčko „muset“. Děkuji za Vaši přízeň a těším se na Vaše reakce.

m.

Sebekontrola I – Kam zmizel život?
Sebekontrola II – Když musíš tak musíš
Sebekontrola III – Výčitky
Sebekontrola IV – Organizace času
Sebekontrola V – Ven z krysího závodu

Krátkodobá svoboda

Když se rodí na svět nový člověk, je zcela svobodný. Nezná žádné hranice. Vnímá to, co je, tak, jak to skutečně je. Po pár okamžicích ale přijde obrat plnou parou vzad. Tady budeš ležet, tohle budeš mít na sobě. Postupně, jak roste, je dítě zavaleno společenskými a rodinnými pravidly. Je pokáráno za cokoliv, co se jen o chlup odlišuje, nebo co jen o píď překračuje nedobrovolně nastavená pravidla a hranice.

Roky přibývají a seznam pravidel hravě překračuje zlaté stránky. Bylo by jistě snadnější vypsat těch pár věcí, které náš mladý človíček vlastně může. Tohle nejez, támhle nechoď, na to se nedívej, s tím se nebav…

Neznám nikoho, kdo by v tom nevyrostl. Bereme to jako samozřejmost a zcela jistě stejně vychováme i naše vlastní děti. Důvod je jasný. Chceme vychovat „normálního“ nevyčnívajícího potomka, kterého stádo přijme. Tohle začlenění mezi stádo je ale vykoupeno vším, co jste byli nebo mohli být. Transformuje Vás ve zcela jiného člověka, kterým jste být nechtěli.

Jedno slovo

Prosím, zkuste sledovat použití následujících slov ve větě, ať už je říkáte vy, nebo někdo jiný.

  • Nesmí(š)
  • Neměl(a) by(s)
  • Nemůže(š)
  • Musí(š)
  • Měl(a) by(s)…

Pokaždé, když takové slovo uslyšíte ve vlastní hlavě nebo od někoho, tak se zastavte, zopakujte si tu větu a uvědomte si to.

Je to síla, že? Jsme dobrovolně otroky svého vlastního lidského systému. Spousta z nás si to ale ještě více zhoršuje a přidává si další pravidla, omezení nebo heroické cíle. Budu vydělávat 100tisíc měsíčně. A co když se to nepodaří…tak do té doby nebudu šťastný!

  • Musím už jít.
  • Tohle dělat nemůžu.
  • Neměla bych to jíst.
  • Měl bys něco dělat…

Reverzní technika

V takové kleci není možné žít. Proto se čas od času zbortí Váš i můj svět. Protože jste někdo jiný. Být sám sebou umí jen hrstka lidí a ti jsou společností bráni za nenormální, divné, vzpurné. Systém s nimi umí naložit, jak se patří.

Jak Vám zní v hlavě, když si řeknete:

Musím dnes dělat dřevo.

A co tahle:

Chci dnes dělat dřevo.

Lepší? Je to velký rozdíl v podání jedné a té samé činnosti. Každé takové musím, je další položka na seznam, který pravidelně Váš mozek prochází a kontroluje, jestli jste neporušili pravidla. Takové „musím“ Vás připravuje o prožití přítomnosti. Celý den prostě něco musíte.
Musím vstát, nasnídat se, musím do školky, do práce, uklidit, uvařit, cvičit, jíst jen do páté, musím jít brzo spát, abych ráno zase musel…

Povinnosti nikoho nebaví

Nic z toho, co musíte, neděláte dobrovolně a nemůžete si to prožít tak, jako kdybyste to chtěli celým srdcem. Co se asi stane, když takové pravidlo nebo hranice porušíte?

Příběh Pepy a Honzi

Na zahradě si hrají dvě děti. Honzík a Pepík. Honzík dobře ví, že nesmí jít dál než na konec zahrady. Pepík ne, je tam nový. Oba jsou to ale zvídaví kluci, kteří by tam chtěli. „Co tam asi je?“, říkají si. Pepík se zvedne a jde se tam podívat. Nemá žádná pravidla a nic neřeší. Přijde na konec zahrady a objeví úplně nový svět. Honzík sedí a přemýšlí: „Dostanu vynadáno, ale šel bych.“ Přijde na konec zahrady a neobjeví zcela nic. Jeho hlava řeší to, že překročil hranice…nepřišel tam ale sám. Přišla s ním věrná společnice. Výčitka!

Nic nemuset je utopie ale proč bychom měli muset na přání ostatních nebo nás samých.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *